- „Banka je víc než člověk. Říkám ti, je to monstrum. Člověk ji stvořil, ale nemůže ji kontrolovat.“
- „Celé Spojené státy nejsou tak velké. Nejsou dost velké. Není tu místo pro mě ani pro tebe, pro takové,jako jsi ty a já, pro bohaté a chudé, pro všechny v téhle zemi, pro zloděje a počestné. Pro hladové a tlusťochy.“
John Stainbeck, Hrozny hněvu, 1939
Apage! Volají vymítači ďábla v naději, že zlo opustí tělo postiženého a vše se bez problémů vrátí zase k dobrému. I dnešní politici všude na světě vymítají zmateného ducha neoliberální ideologie závratnou spirálou státních dotací, které plynou nikomu neodpovědným bankéřům. O takových subvencích do znárodněné ekonomiky se bolševické nomenklatuře nikdy ani nezdálo. Bohaté země tak dělají dnes to, co již přes padesát let pod tlakem hospodářských a úvěrových sankcí zakazují dělat chudým zemím.
Jen těžko se můžeme vyhnout srovnání s velkou krizí z dvacátých let. Spolehneme-li se na analýzu tvůrců neoliberálních ekonomických teorií, pak příčinou byla neodpovědná úvěrová politika. O tom ve svých elitářských klubech pro superbohaté akademicky rozprávěl už Fridrich Hayek a jeho souputník von Misses v panice opustil vedoucí místo v bance, aby jeho jméno nebylo s krizí spojováno. Že by však ve své kariéře tento glorifikovaný konzervativec zastával nějakou odpovědnější roli bank, není nic známo. Po několika letech a mnoha dalších krizích jsme opět tam, kde jsme byli. Rooseveltův ředitel národní banky Marriner S Eccles šel ve své analýze mnohem hlouběji. Za hlavní příčinu krize dvacátých let označil nerovnoměrnou distribuci bohatství, kdy se stále větší část majetku akumuluje v malé části společnosti, zatímco zbytek chudne. To vede k nárůstu úvěrů, které však nemohou být spláceny a celý systém neodvratně míří ke zkáze. Tomu dnes odpovídají i poslední údaje Světové banky o rostoucí nerovnosti příjmů, která nemá v historii obdoby a na začátku roku byla ještě korigována k horšímu. A protože banky, korporace i bohatí jedinci unikají se svými nezdaněnými zisky do daňových rájů a offshore centers, zaměstnaní daňoví poplatníci jsou jediní, z nichž se dá ještě něco vymáčknout na sanaci rozmařilých bank a investičních fondů. Odměnou jim bude, že ředitelé bank, kam ukládají své relativně se snižující platy, již nebudou brát v případě vyhazovu stovky, ale jen desítky milionů. Za to ovšem budou muset dál snášet zhoršování zdravotní péče, nárůst nákladů na vzdělání a omezování důchodů (pokud ovšem už nezmizely v privatizovaných investičních důchodových fondech, na nichž kromě jejich majitelů nikdo nikdy nevydělal).
Patočka nedávno psal o volnotržním a bolševickém komunismu, pro který je jediným měřítkem ekonomika. Dnes nám ovšem z ekonomiky zbylo už jen účetnictví a finanční management. Zbytek je pouze ideologie vyjádřená čísly. Ekonomové žili a žijí odtrženě od reality a bez patřičné erudice psychologizují a etnologizují svou ideologii tak, aby správně odpovídala na předem dané otázky. Narozdíl od Patočky se však domnívám, že naším problémem je tzv. flexibilní kapitalismus, jehož projevem není jen neoliberalismus, ale byl jím i nomenklaturní kapitalismus reál-socialistického typu, nebo to, co je aplikováno v asijských podmínkách tzv. levicových diktatur. Všem těmto západo-východním formám ‚kapitalismu‘ je společné ovládání chodu společnosti velmi malou elitářskou skupinkou řídící kapitálové pohyby.
Již Tocqueville ve své Demokracii v Americe ve XX. kapitole druhého svazku upozorňuje na nebezpečí, že se z producentů a bankéřů může stát nová aristokracie s takřka neomezenou mocí, ovšem bez jakékoli odpovědnosti. Věřil, že demokracie tomu zabrání, což se bohužel nestalo. V EU je tradiční aristokracie stále největším příjemcem zemědělských dotací a obrovské dotační sumy plynou ve všech zemích OECD do rukou nadnárodních korporací. Na rozdíl od redukce sociálních a zdravotních systémů však tento ‚komunismus pro nejbohatší‘ není předmětem veřejné diskuse. Volání po ‚realistickém‘ přístupu k sociální politice s přenášením břemene na zaměstnance nemá opodstatní, dokud 12 tisíc miliard dolarů bohatých elit leží nezdaněných v daňových rájích a ročně k nim další stovky miliard z mezinárodních daňových úniků firem a bank přibývají. Jen řádné zdanění těchto podvodů by dokázalo stabilizovat sociální situaci v rozvinutých zemích a odstranit extrémní chudobu a hlad v chudých státech. Místo toho však akumulace kapitálu v několika málo rukou brání dalšímu rozvoji podnikání a napomáhá vytváření monopolů a redukci konkurence.
Mnozí dnes volají po vyšší regulaci a kontrole. Měl by to být stát, kdo znovu převezme odpovědnost za neúspěšné super-managery, jako tomu bylo již tolikrát v historii. Tentýž stát, který se pod tlakem elit vzdal kontroly, financoval nesmyslné projekty a platil za chyby. To se ovšem budeme jen dále točit v začarovaném kruhu, kdy výkon moci přesouváme z jedněch elit na druhé a občanům zase nezbude nic jiného, než jednou za pár let v plebiscitu zvaném volby vybrat zástupce politické nomenklatury, které pro miliony voličů navrhuje pár desítek partajních funkcionářů.
V tom není řešení, byť je dnes prokázáno mnoha studiemi, že státní aparát je při zajištění veřejných služeb mnohem úspěšnější než na zisk orientovaná korporátní sféra. Klíčovým faktorem při řešení současné krize bude, do jaké míry dokážeme prosadit zapojení občanů do veřejného rozhodování. Je třeba aplikovat princip subsidiarity, aby se o věcech veřejných primárně rozhodovalo na úrovni, které se daný problém týká. To znamená přenést vyšší odpovědnost na komunální sféru a vytvořit nástroje, které umožní občanům se do rozhodování aktivně zapojit. Především to znamená dát jim ‚návrhovou iniciativu‘ – tedy umožnit jim, aby na základě přesně daných pravidel mohli podávat na všech úrovních návrhy, o kterých by se muselo jednat a hlasovat.
Důležitým prvkem je také přesunutí části daňových práv na komunální či regionální sféru. Do toho by měla spadat také možnost vytvářet za určitých podmínek a pravidel (časově omezené?) lokální měnové systémy, které v dobách krizí už mnohokrát prokázaly svou úspěšnost. Naopak veřejné služby jako zdravotnictví, vzdělávání a bezpečnost by měly zůstat pod celostátním dohledem.
Na globální úrovni je třeba omezit možnost bank neodpovědně úvěrovat a to především tím, že ponesou odpovědnost za úvěrovaní ‚neproveditelných akcí‘ – ať již se jedná o stavbu atomové elektrárny na filipínské sopce nebo o nepřiměřenost spotřebních úvěrů chudým rodinám. Úvěry by se tedy měly stát spíše formou společnictví, než jednostranně právně zvýhodněnou lichvou.
Totéž platí o akciích, které se proměnily ze společnické spoluúčasti na spekulativní nástroj. Ukládání kapitálu do těchto derivátů bez spoluúčasti na rozhodování znamená, že i poměrně malé procento vlastněné managementem mu dává absolutní moc nad řízením firmy. Proto by mělo být zpřísněno předkupní právo ostatních akcionářů před umisťováním akcií na spekulativní burzu.
Ukončení činnosti daňových rájů a offshorových center je jen otázkou rozhodnutí mezinárodního společenství a je srovnatelné s některou z jednodušších agend GATT či WTO. Je však třeba vyřešit následnou otázku, jak poté pomoci malým ostrovním státům.
Vyšší podíl spoluúčasti na chodu firmy by měli dostat zaměstnanci. Zkušenost úspěšné firmy Gore and Associates (výrobce GORE-TEX®) ukazuje, že spoluvlastnictví zaměstnanců a nehierarchické řízení není žádnou aktivistickou fikcí. To prokazují i tisíce firem ve vlastnictví zaměstnanců. Předání firmy do vlastnictví zaměstnanců by se mělo stát nedílnou součástí insolvenčních řízení v případě bankrotu a práva zaměstnanců by měla být posílena především na úkor bank.
Mnohé z toho, co jsem napsal, vychází z komunitaristických zásad. Přestože se o tomto hnutí mnoho nemluví, konzervativní skupiny, jako např. Von Misses Institute, vedou disputace proti němu mnohem více než proti jiným tzv. levicovým proudům. Nebezpečí aktivní participace občanů, ztráta kontroly nad nepotistickou a korupční politikou, omezení monopolů a přesun zásadní části rozhodování na komunální a regionální sféru jsou velkým strašákem. Samozřejmě ani komunitarismus není spásou. Je třeba hledat stále nová řešení, která budou vhodně odpovídat na konkrétní situaci. Musíme přijmout fakt, že žádné univerzální řešení neexistuje. Pokud nám někdo zase bude tvrdit, že ho má, pak lže, a pokud ho začne realizovat, máme problém.
Tocqueville – demokracie v Americe, sv.2, část 2, XX kapitola - http://xroads.virginia.edu/~HYPER/DETOC/toc_indx.html