Klimatické změny a další ekologické katastrofy, stejně jako neschopnost světové ekonomiky rozdělit zdroje tak, aby byly uspokojeny základní potřeby všech lidí, ukazují zřetelně, že lidské hospodářské aktivity se namnoze vymkly rozumné kontrole. Není divu, že rostoucí koncentrace bohatství a moci na straně jedné a masivní zbídačování a ničení přírodního prostředí na straně druhé vyvolávají sílící potřebu alternativních, udržitelných a podstatně spravedlivějších modelů ekonomiky, než je současný neoliberální kapitalismus. Někteří jeho kritikové počítají s tím, že stále větší otřesy a krize vzbudí zájem o alternativní modely hospodaření a pro ten případ je třeba mít je připraveny a pokud možno i prakticky vyzkoušeny. Když se pustíme do hledání informací mimo tržně orientovaná média a vzdělávací systémy, ukáže se, že po světě existuje rozvětvené podhoubí alternativních teoretických konceptů i ekonomik, z nějž vyráží stále víc pestrých plodnic, které jsou jedlé a některé snad i mírně opojné. Když v Argentině bezohledná neoliberální politika způsobila v roce 2001 kolaps národního hospodářství, vytvořily se poměrně rychle mezi náhle zbídačelým obyvatelstvem různé systémy vzájemné výpomoci, sahající od výměnného obchodu až po úspěšné převzetí zkrachovalých firem zaměstnanci, jak ukazuje film Naomi Kleinové a Aviho Lewise The Take. Je pravda, že lidové solidární hospodaření má v latinskoamerickém kontextu dlouhou tradici sahající na jedné straně ještě k indiánské kultuře nebo její modifikaci v jezuitských redukcích, na druhé straně živené moderními levicovými hnutími v církvi (teologie osvobození) i mimo ni (sociální fóra, hnutí bezzemků a podobně). Ale takové tradice najdeme prakticky všude. V českých zemích táborským spotřebním komunismem počínaje přes kdysi jedno z nejrozvinutějších družstevních hnutí v Evropě (letos slaví sto šedesáté výročí vzniku) až k Šikovým podnikovým samosprávám.
Dnes se u nás v tomto směru nejspíš setkáváme s pojmem sociální ekonomika, popisujícím ekonomické aktivity zaměřené především na sociální a jiné služby na místní úrovni, využívající lokální zdroje a vyplňující mezeru tam, kde už nefunguje stát jako garant veřejných služeb (buď proto, že přestává být státem sociálním, nebo v lepším případě proto, že své kompetence předává podle principu subsidiarity) a pro komerční aktivity nevzniká dostatečný zisk. Podle údajů českého Klubu samosprávného lidového podnikání z roku 2005 zahrnoval sektor sociální ekonomie v zemích původní patnáctky Evropské unie okolo devíti set tisíc podniků a vytvářel zhruba deset procent hrubého domácího produktu a zaměstnanosti. „Největší podíl na zaměstnanosti (přes patnáct procent) měly podniky sociální ekonomie v Nizozemsku, Portugalsku a Irsku, absolutně nejvíce zaměstnanců pracovalo v tomto sektoru v Německu (1,9 milionu osob). Podniky sociální ekonomie jsou především družstva, obecně prospěšné společnosti, občanská sdružení a nadace.“ U nás je postavení takových podniků velice těžké: všechno, co může přinášet zisk, se potenciálně stává kořistí trhu a tam, kde zisk nekyne, stát obvykle občany, kteří jednají podle svého přirozeného sociální cítění, vykořisťuje či citově vydírá. Politický, právní a ekonomický systém není nastaven tak, aby opravdu respektoval nebo dokonce honoroval jiné než kvantitativně měřitelné hodnoty.
.
Hledání alternativ je proto často spojeno se změnou indikátorů. Hrubý domácí produkt (HDP) je evidentně málo užitečný ukazatel, zajímáme-li se o ekonomiku, která uspokojuje reálné potřeby obyvatelstva. Jak dokládá například irský ekonom Richard Douthwaite, i tam, kde HDP roste, se často sociální a ekologické podmínky zhoršují, protože současná globální ekonomika působí víc vedlejších škod a nákladů, než vyprodukuje hodnot, které jsou navíc velmi nerovnoměrně distribuovány. Jasně se to ukáže, když výkon ekonomiky měříme komplexněji. Jiné, zatím málo rozšířené indikátory pracují i se zápornými čísly. Americký ekonom Clifford Cobb se svými spolupracovníky vyvinul „index udržitelného blahobytu“ (Index of Sustainable Economic Welfare, ISEW). Odpočítává náklady spojené s nápravou škod při katastrofách a nehodách či čerpání přírodních zdrojů, ale na straně aktiv zahrnuje i hodnoty vytvořené neformální ekonomikou (například v domácnostech). Jiný podobný index je GPI, Genuine Progress Idicator (ukazatel reálného pokroku) Jonathana Rowea z americké organizace Redefining Progress. V rámci systému OSN se používá indikátor Human Development Index (HDI, index lidského rozvoje), který zohledňuje kromě ekonomických i sociální údaje a je opravdu zajímavé srovnat tabulku zemí seřazenou podle HDP a podle HDI. Pozoruhodný je index „hrubého národního štěstí“ (HNŠ), který zavedl jako oficiální indikátor osvícený panovník buddhistického Bhútánského království.
Jak může vypadat ekonomika podporující HNŠ? Oproti obvyklým mýtům, které říkají, že ekonomika musí být stále více organizována globálně, že nejdůležitějším cílem hospodaření je hospodářský růst a že konkurence a soutěž jsou nejdůležitějšími organizačními prvky tržní ekonomiky, tvrdí jeden z předních teoretiků solidární ekonomiky, profesor Hans Diefenbacher, že dlouhodobě udržitelná je naopak pouze ekonomika regionální a lokální, zaměřená na pospolitost. Stručně ji charakterizuje jako systém, „ve kterém většina lidí nebo rodin vlastní výrobní prostředky, které potřebují k tomu, aby si vydělali na živobytí. To může být dílna nebo maloobchod, praxe, zemědělská usedlost nebo rybářská loď. V takové ekonomice se samozřejmě mohou jednotliví lidé nebo rodiny sdružovat s ostatními a své výrobní prostředky společně vlastnit a obhospodařovat, například formou družstva. Pojmem průmyslový způsob produkce označují naproti tomu systém, v kterém mají hospodářské aktivity za cíl v první řadě docílit zisky pro majitele podílů“. Přitom zdůrazňuje, že solidární ekonomika vůbec není nepřátelská vůči moderní technice a její podniky nemusí být nikterak malé. Jedním z dobrých příkladů životaschopnosti družstevního systému je Mondragón Corporatción Cooperativa, družstvo, které je s více než třiaosmdesáti tisíci zaměstnanci a majetkem přesahujícím sedm miliard korun největším podnikem Baskicka a sedmým největším ve Španělsku.
Solidární ekonomika se ale nemusí týkat jen lokálních a regionálních iniciativ. V mezinárodním obchodě se v posledních letech překvapivě dobře rozvíjí alternativní systém takzvaného spravedlivého nebo partnerského obchodu (fair trade), který vytváří přímé ekonomické vztahy mezi producenty v chudých zemích a spotřebiteli v zemích průmyslových. Obchoduje se především se zemědělskými produkty, ale také řemeslnými výrobky a textilem. Konečná cena zboží se odvíjí od reálných životních potřeb producentů – dostanou zaplaceno tolik, aby mohli žít důstojně, posílat děti do školy a rozvíjet svou komunitu (obvykle jsou organizováni v družstvech). K tomu se připočtou skutečné náklady na nejkratší cestu ke spotřebiteli a na rozšiřování systému. Celý proces je transparentní, existuje nezávislá kontrola (Fair Trade Labeling Organisation, FLO), zboží má zpravidla vysokou užitnou kvalitu (potraviny jsou většinou ekologicky pěstované), pracovní a sociální podmínky výrobců se řídí standardy Mezinárodní organizace práce (ILO). Podstatné je, že přibývá uvědomělých konzumentů, které zajímá osud producentů, a tak roční obrat celosvětově roste v desítkách procent. Fair trade se slibně rozvíjí i u nás.
Další solidární hnutí volají k sociální odpovědnosti firmy obchodující s textilem (Clean Clothes Campaign), obuví, koberci nebo dokonce s náhrobními kameny tak, aby nebyla používána dětská a otrocká práce a aby se zlepšovala sociální a ekonomická situace dělníků, kteří jsou skutečnými tvůrci hodnot. V českých zemích obvyklý způsob manifestované sociální odpovědnosti, kdy firmy utrousí něco málo ze svých zisků na sponzorování reklamně zajímavých projektů, s tím samozřejmě nelze směšovat.
Řada reformních úvah se dnes točí kolem funkce peněz a možností alternativních peněžních systémů. Otázku, jak takovou věc udělat, aby peníze sloužily směně a podpoře lokální ekonomiky a nikoli koncentraci bohatství tam, kde už i tak vládne nadbytek, probírá bohatá literatura, ale zodpovídají ji rovněž i praktické zkušenosti. V době krize třicátých let minulého století se v praxi na několika místech v Německu osvědčil systém lokální měny (zvané Schwundgeld – mizející peníze) ekonoma Silvia Gesella. Tato měna se vyznačuje tím, že její hodnota neustále klesá, a podporuje tak rychlou směnu a lokální investice a udržení pracovních míst. Pokus skončil zásahem státu.
Velmi čile se mají k světu, bohužel nikoli u nás, stovky nejrůznějších „místních systémů výměnného obchodu“ – LETS (Local Exchange Trading Systems; podrobněji viz článek Pavla Hlavatého na straně 9).
I s běžnými penězi lze ale zacházet odpovědně a rozumně a i ve stávajícím finančním systému vytvářet prostory pro udržitelnou a humánní ekonomiku. Existují družstevní záložny, etické banky a hnutí kritických akcionářů, kteří na valných hromadách firem, jejichž akcie si za tím účelem koupí, kladou nepříjemné otázky – neptají se například, proč jsou malé dividendy, ale proč firma nedodržuje sociální standardy. Například britské církve, které mají k dispozici značné finanční zdroje, se svými vklady takovým způsobem plánovitě působí na zlepšování poměrů.
Zase bohužel platí, že se takovým iniciativám u nás nedaří. Smutná popřevratová historie kampeliček ukazuje, co napáchalo čtyřicet let „solidarity“ vynucované shora a pár let mafiánského kapitalismu. Solidární ekonomika předpokládá určitou základní míru sociální soudržnosti a důvěry. Zároveň její rozvoj posiluje politickou kulturu, protože rozšiřuje demokracii i do hospodářské oblasti a prohlubuje tak občanskou participaci i autonomii.
Spor různých podob hospodaření je zároveň sporem různých antropologických koncepcí. U základů neoklasické ekonomické teorie, a bohužel i praxe současné ekonomické globalizace, straší homo economicus, fantasmagorický redukcionistický obraz člověka jako izolované jednotky, racionálního sobce, který sleduje jen vlastní omezené materiální zájmy v konkurenci se všemi dalšími osamělci. Tento ekonomický Frankenstein je samozřejmě viděn jako muž, mladý, schopný (všeho), zdravý, bílý, nikdy nebyl dítětem a nebude starcem. Představa zcela sobeckého konzumenta je ve skutečnosti scestná, je proto těžko pochopitelné, proč v představách ekonomů a politiků hraje tak zásadní roli. Vždyť motivace lidského chování jsou daleko pestřejší a mají prvky individuální i sociální; plný lidský život je daleko bohatší než jeho redukce na výrobu a spotřebu; konkurenční boj všech proti všem a získávání krátkodobých výhod za cenu nesčetných obětí, které v konkurenci prohrály, a za cenu nezměrného plýtvání s vyčerpatelnými zdroji, by měl mít každý rozumně uvažující člověk za šílenství. Ještě větším šílenstvím je, že volný trh na této představě stojí a jeho zastánci se proto snaží podobné egoistické, zcela nesolidární, a proto mimo jiné lehce ovladatelné, bytosti, vychovávat a vytvářet. Je opravdu na čase vrátit se ke zdravému rozumu.